Vepřová krkovička

Vepřová krkovička

Václav se vnoří do židle ve své pracovně. Očima přeletí po policích s knihami a vzdychne si. Dnes však není jeho povzdech věnovaný sporu, zda se mají knihy rovnat podle velikostí, jak prosazuje jeho žena Vanda, nebo podle něj, čili logicky, podle abecedního pořádku příjmení autora. Dnes nevzdychá ani nad prázdným listem, který by měl začít plnit textem své disertační práce.

Dnes vzdychá nad dopisem zaplněným úhledným ženským písmem.

„…Vašku, snažně tě prosíme o pomoc v této citlivé záležitosti, s jejichž podrobnostmi tě seznámíme až na místě.“

Václav vstane, dojde ke dveřím a zavolá na svou ženu.

„Vando, mohla bys na chviličku?“ S otazníky v očích podává dopis své ženě a ta čte:

„Jsme v časové tísni a pevně doufáme v přátelství, které nás už léta pojí. Ty jsi jediný, na koho si troufáme se obrátit, jedná se doslova a do písmene o život. Věříme, že přijedeš a pomůžeš nám. Čekáme tě tento pátek u autobusu, který má příjezd na autobusové nádraží v Havlíčkově Brodě v 17,38.

S pozdravem a nadějí Evička a Zdeněk“

 

Vanda odloží dopis a podívá se svému muži do očí: „O co jde?“

„Netuším, jediné, co mě napadlo, jestli není Zdeněk nemocný, jestli nepotřebuje ledvinu nebo něco takového.“

„Nemocný?“ nevěřícně kroutí hlavou Vanda.

„No, on měl vždycky blízko ke špuntu, už na kolejích, a po tom neštěstí bych se nedivil.“

„Kdyby potřeboval ledvinu, tak by asi napsal bráchovi, ne?“

„Já fakt nic netuším.“

„Kdy jsi s ním naposledy mluvil nebo jsi mu napsal?“ Rentgenuje Vanda svého muže.

„Právě že od té doby nic,“ přizná Václav provinile. „Včera jsem mu volal do školy, ale tam jsem ho nesehnal a doma telefon nemají.“

„Vyperu ti košile a nachystám svačinu,“ obejme manžela a on ji pevně stiskne.

„Zvládnete to tady beze mě?“

„Samozřejmě.“

 

Vanda stojí u sporáku a sleduje bublinky zpěněného oleje. Vepřová krkovička v trojobalu provoněla celou kuchyň. Vzpomíná na poslední setkání s rodinou Zdeňka a Evy před pěti léty, kdy spolu trávili prázdniny na jejich chalupě na Vysočině. Všechny jejich holčičky si spolu hrály jako sestry, dokonce rodiče museli přiznat, že jsou si děvčátka podobná a že se nedá poznat, kdo ke komu patří. Jenže blaženost a bezstarostnost letních dnů vystřídala krutá a nekompromisní zpráva. Jediná, navíc vymodlená, dcerka jejich přátel onemocněla leukémií. Cesty obou rodin nabraly rozdílné směry. Lamentace Václava na to, že jeho tři dcery jsou nepořádné, ubrečené a že je z platu doktoranda přírodních věd sotva uživí, už najednou nebyly vtipné, ale směšné. Václav se cítil provinile, že není dostatečně šťastný a vděčný za všechno, co od života dostal, a nejvíce se styděl, že nemůže svému příteli pomoct. Zdeněk se neozýval ze stejných důvodů, jenom viděných z opačného břehu. Nechtěl do šťastné rodiny přinášet svůj smutek! Vanda pozoruje, jak trojobal hnědne a přemýšlí, jak vlastně funguje chlapské přátelství. Vyčítala si, že pro samou práci kolem svých dcer na Evu a Zdeňka zapomněla, a teď ji jímá hrůza, co ještě mohlo nešťastnou rodinu potkat. Ale hlavou jí vrtá, proč se Eva podepsala Evička, nikdy si tak neříkala, jenom Václav ji tak oslovoval. Znělo to až příliš osobně, naléhavě, lákavě. Tak, aby Václav nemohl odolat.

 

Karosa vyjede z Prahy chvíli po poledni. Celé odpoledne je Václav úmorně natřásán, až si začne dělat starosti o své vnitřnosti. Pokud by bylo zapotřebí je darovat, je připraven na takovou oběť? A v jaké stavu vůbec jsou, teď na prahu čtyřicítky a po této krkolomné jízdě? Evu spatří, jakmile vjedou na autobusové nádraží. Soustředěná a krásná. Drobná ramena, dívčí postava, polodlouhé plavé vlasy, hedvábný šátek kolem čela. Jsou si s Vandou tolik podobné, Eva je ale mnohem něžnější. Za těch pět let, co ji neviděl, se nezměnila, jen její smutek vykrystalizoval v zralejší a vážnější výraz tváře.

Václav zvedne ruku a nesměle pokyne. Eva se rozzáří, povyskočí a zamává oběma pažemi, kabelka z předloktí sklouzne k rameni. Běží k autobusu, vrhne se na Václava a skočí mu kolem krku. Pak, jako by se zalekla své spontaneity, ustoupí.

„Děkuji, že jsi přijel, já jsem si nebyla vůbec jistá, že ti dopis došel, že přijedeš, bylo to tak hloupé,“ drmolí Eva a cupitá na parkoviště k Ladě 1600. „Nastup si, všechno ti povyprávím.“ Máte nové auto, chce říct Václav, ale uvědomí si, že proto tady není.

Srdečné přijetí na nástupišti vystřídá ticho v kabině. Eva je plna rozpaků a velice soustředěně řídí. Václav, kterému se chce na malou stranu, se dívá z okna a říká si, jen ať je Zdeněk v pořádku a ať to nejsou ledviny.

„Řeknu ti to doma,“ usměje se Eva a vzduch zřídne. Na chvilku.

 

V útulném dvoupokojáku ve staré zástavbě na ně čeká občerstvení, obložené chlebíčky, pečený králík, zákusky. V ledničce se chladí dezertní víno Metropol.

„Cinzano jsem nesehnala,“ usmívá se provinile.

„Máte to tu hezké,“ ocení Václav dřevěné obložení jídelního koutu.

„To Zdeněk, je hrozně šikovný. Udělal i dřevěné police a postele do ložnice.“

„A kde je teď?“

„Je na branném kurzu, je třídní, takže musel jet,“ pokrčí rameny, jako že se nedá nic dělat.

„A co je s ním? Co má za nemoc?“

„On ti psal? Ty už to víš?“

„Ne nepsal, ale dovtípil jsem se.“ Eva zrudne. Napije se vína a vydechne: „Takže souhlasíš?“

„No rád pomůžu, ale nevím úplně jak.“ Rozhostí se ticho, ale mnohem tišší a trapnější než v autě. Zlaté zvuky sovětského automobilu.

„No jak, asi co nejpřirozeněji. Teda pokud opravdu chceš.“ Evička pohodí hlavou, sundá si svetřík a znovu se napije… Ale nejdříve se najíme, já mám hlad jak vlk.“ Václav přikývne. Přemýšlí, jak bude přirozeně darovat svoje orgány, ale situace je tak nepřirozená, že se rozhodne vyčkávat.

„Když malá zemřela, mysleli jsme, že jsme zemřeli s ní. Bylo to, jako když ti někdo sebere všechno, ale úplně všechno, co máš, tělo, srdce, mozek, domov, ráno, večer, hlad, chuť, žízeň, dech, všechno. Chápeš?“

Václav pokrčí ramena.

„Nemůžeš, zaplať pánbůh,“ uklidní ho Eva.

„A pokud to přežiješ, čemuž zpočátku vůbec nevěříš, tak pak máš zase obrovskou chuť žít, milovat, být potřebný, užitečný a tak. Zase to nějak poskládat, ten život. Chceš přidat?“ Eva nečeká na odpověď a naloží na talíř ještě kousek masa.

„Vrhali jsme se na sebe několikrát denně a zoufale se milovali, abychom přivedli na svět další dítě. My jsme se nemilovali z lásky nebo z touhy, ale z povinnosti. My jsme to dělali jako králíci. Fuj.“ Křičí Eva a Václav intenzívně obírá kosti, aby nemusel nic říkat.

„A navíc marně.“ Pokračuje Eva tišeji. „Začali jsme se nenávidět, protože jsme si to dítě vzájemně nemohli dát. Slíbili jsme si, že nebudeme řešit, na čí straně je chyba, prostě to budeme zkoušet, dokud to nevyjde. Tím jsme se trochu uklidnili, náš vztah se stal normální, jenže…já klidná nejsem. Je mi pětatřicet a nemůžu už dlouho čekat. Nechala jsem se vyšetřit, tak aby to Zdeněk nevěděl. Jsem v pořádku.“

„Tak to je fajn,“ je jediná přiblblá odpověď, na kterou se zmůže Václav.

„Fajn? To je báječné! To je ta lepší varianta!“

„Aha?“ nechápe Václav.

„Pamatuješ tenkrát na chalupě, jak si naše holčičky hrály a jak si byly podobné?“ usměje se.

„Pamatuji, ještě jsme se smáli, jestli…“ Václav zmlkne.

„Co si o tom myslíš?... Prostě mě napadlo, že kdyby my dva…“

Václavovi konečně dojde, že o ledviny tady dnes nepůjde. Polkne nasucho.

Eva ho chytí za ruku a zašeptá. „Já vím, je to tak narychlo, ale Zdeněk není doma a já mám …ovulaci.“

Václav zůstane paf. Takhle ho ještě žádná žena nesváděla. Mám ovulaci, udělej mi dítě. Očima proletí po dřevěném obležení stěny.

„Kdy se vrátí Zdeněk?“

„V neděli večer.“

„A nemůže přijet dřív?

„Ne.“

Václav se uklidní.

„Já chápu, že to není úplně běžná věc, ale slibuji ti, že se to nikdo nedoví, nikdy nikdo.“

„Jdu do koupelny,“ snaží se získat čas. Eva to pochopí jinak.

Václav stojí pod sprchou. Myšlenky tryskají jako proud vody. Nejsem přece žádný samec, nějaký dárce spermatu, který přijede na zavolání jak nějaký inseminátor, kdyby mě aspoň sváděla, ale tak, bez lásky přece nemůže být počato dítě, navíc jsem ženatý, dal jsem slib věrnosti, co by mi řekla Vanda, kdyby se to dozvěděla, vyhodila by mě z domu, co by tomu řekly holky, že mají někde sourozence, zřekly by se mě, měl bych spoustu dětí, ale nikdo by mi neříkal táto. A co Zdeněk, chudák Zdeněk, neplodný, a ještě k tomu na branném kurzu s partou puberťáků, v bordelatomu někde přes den pochoduje na buzerplacu, v noci je hlídá, aby se mu nespářili, a jeho žena si to zatím rozdá s nejlepším kamarádem. Ne, ne, takhle se děti nedělají. Takže teď jde jen o to, jak říct ne a ráno elegantně odjet. Zastaví vodu. Uslyší klepání na dveře. Instinktivně se zakryje.

„Na pračce je ručník a pyžamo.“

„Děkuji.“

Vyjde ven z koupelny v Zdeňkově pyžamu a pantoflích. Eva leží v ložnici, až po uši přikrytá dekou. Tváří se svůdně, ale oči má vyděšené. Václav se podívá na ni, na postel, kterou vyráběl jeho kamarád, na jejich svatební fotografii.

„Evičko, já si myslím, že to nepůjde. Zdeněk je můj kamarád. Nezlob se. Jdu spát do obýváku.“ Eva přikývne. „Chápu, promiň, dostala jsem tě do šílené situace. Jenže, já jsem zoufalá, promiň. A asi tě ani nepřitahuji…! Mohlo mě to napadnout.“

Eva se schová pod peřinu a začne plakat. Václav už zase neví, co má dělat. Přistoupí k posteli, sedne si na kraj a povídá.

„Jsi krásná, ale je to na mě nějak moc rychlé a složité…Nezlob se.“

„Já se nezlobím. Ty se nezlob.“

„Víš, hrozně mě přitahuješ, ale já jsem taky hrozně ženatý a věrný a dnes by z toho ani nic nebylo.“

„Dobrou noc.“

Václav si bere peřinu a polštář a jde do obýváku.

„Mám ti pomoct rozložit gauč?“

„Já si poradím.“

„No to je takový krám počkej.“ Eva vyběhne v průsvitné košili, najednou se zapomene stydět i plakat, naklání se nad gauč, překlápí vrchní část a povídá: „Já se ti omlouvám, že jsem ti vůbec psala. Myslela jsem, že by to bylo nejjednodušší, že by se to nikdo nedozvěděl, ani Zdeněk, protože vím, že se trápí, že je možná neplodný. Ono už poprvé to bylo kvůli němu, jak jsem nemohla otěhotnět a pak se stal ten zázrak…Podrž tu matraci, prosím tě,“ pak si dřepne, vytahuje spodní část a pokračuje „A kdyby to bylo tvoje dítě, tak by to bylo jako jeho, protože jste stejně založení, krásní chlapi, sportovci, milí, chytří, hodní a věrní. A Zdeněk byl skvělý táta, to si doufám pamatuješ, a tu chalupu, však víš, co se na ni nadřel, tu by jednou měl kdo zdědit. Polož tu matraci. Nikdo by nikdy nepoznal, že to dítě není jeho. Ale je to blbost a zapomeň na to.“ Rozkládá prostěradlo a Václav má jedinečnou příležitost si prohlédnout její drobná prsa.

„Dobrou noc a odpusť mi to.“ Eva zmizí v ložnici.

Václav zůstane sám v obýváku, po Evě tady zbyla vůně tělového mléka a v jeho paměti všechny svižné předklony a dřepy jejího těla a všechny výhledy do výstřihu a průramků, kterým se nemohl ubránit a které ho rozhodně nenechávají spát.

Celou noc se převaluje a zjišťuje, že by to vlastně šlo. A velice snadno. Navíc dojde k závěru, že vyšší důvod, blaho rodiny jeho nejlepšího přítele musí být nadřazen manželskému slibu, zvláště pak, když se jedná jen o výpomoc a Vanda se nic nedozví. A on by mohl mít, sice tajného, ale přece jenom, syna.

Když ráno přijde do kuchyně, Eva už prostírá k snídani.

„Kafe, čaj?“

„Kafe, díky,“

Eva, s kruhy pod očima, se usmívá. „To byl včera takový trapas, škoda, že to nemůžu nikomu ani povídat, jak jsem hloupá, jak jsem si myslela, že je snadné svést chlapa, že pro něho není těžké být nevěrný. Ale ty jsi fakt skvělý chlap. Výjimka ze všech. Škoda.“

„Víš, Evičko, že já ti rozumím. V noci jsem nad tím přemýšlel…myslím, že jsi to vymyslela správně, a že bychom to pro Zdeňka měli udělat.“

„Myslíš to vážně?“

„Ano, pojedeme na výlet, narazíme na nějaký romantický hotýlek a tam…“

Václav se postavil a něžně Evu objal. Rozpačitě se políbili.

„Tady na posteli, kterou vyráběl, hobloval, hladil, prostě se s ní mazlil… přece nemůžu…jeho ženu…“

„Máš pravdu,“ Evě se zachvěje hlas.

„V noci, víš, jak se mi to v hlavě rozleželo, tak v trenkách postavilo…“ uličnicky se usměje a Eva uculí. Trošku nepřirozeně.

Po krátké snídani nasedají do auta. Oba naladěni a roztoužení vyjíždějí vstříc romantickému nemanželskému dobrodružství s velmi zásadním posláním. Václav řídí a občas položí ruku Evě do klína.

„Nech toho,“ brání se Eva ze zvyku, ale pak si uvědomí, proč Václava pozvala a co je čeká a zase si jeho ruku přitáhne a položí na nahé stehno.

 

V neděli večer sedí Václav na posteli v ložnici a hlavu drží v dlani. Jeho žena Vanda chodí po místnosti a rozčiluje se.

„Řekni mi to ještě jednou.“

„Netrap mě, prosím.“

„Takže ty chceš říct, že jste šli do hotelu, ty jsi zaplatil noc a pak jste šli nahoru na pokoj.“

„Ano,“ špitne Václav.

Vanda se zarazí, podívá se na něj a řekne pomalu: „A že se ti zkrátka a dobře nepostavil.“

„Ano, nepostavil,“ říká muž tiše jako by se styděl.

„Jak je to možné?“

Václav místo odpovědi zasténá.

„Takže ty jsi té ubohé Evičce to dítě neudělal.“

„Ne.“

„A můžeš mi laskavě říct proč?“ prská ze sebe zlost.

„Vando, neštvi mě, už jsem ti to říkal,“

„Já vím, promiň. A tos mi nemohl zavolat?“

Václav vytřeští oči. „No, to mě fakt nenapadlo.“

„Škoda.“

„Proč bych to měl dělat,“

„Třeba by ti pomohlo. Kdybych ti řekla, Václave, miláčku, udělej to, je to tvoje svatá povinnost, děti umíš nádherné, vždyť se podívej na ty naše krasavice. Víš, kdybys měl někde ženskou jenom tak, že by ti s námi nebylo dobře, nebo že bys hledal nějaké dobrodružství, tak to ne, to bych samozřejmě nechtěla vědět…“

Václav se na svoji ženu podívá. Něha mu zaleje oči.

„Vždyť se podívej, nás by to nic nestálo a jim by to pomohlo, navíc Zdeněk by se to nedozvěděl.“ Odmlčí se. „Asi nedozvěděl,“ dodá nejistě po chvíli.

Václav chytne svoji ženu za ruku a políbí ji.

„Vždyť my jsme šťastní právě díky těm dětem.“ Slzy se jí derou do očí a dodá šeptem: „Tohle já přeju každému.“ Sedne si vedle svého muže. Po chvíli se ozve:

„A prosím tě, řekni mi, jak je možné, že ti najednou nefungoval, vždyť mě přijde, že …no já si rozhodně nemůžu stěžovat. Ona se ti nelíbila?“

„Líbila.“

„To bych řekla, vždycky se ti líbila.“ Teď jí došlo, že možná to byl důvod, proč se s nimi nechtěla více vídat, protože žárlila.

„Jenže…“

„Jenže co?“

„Když k tomu mělo dojít, tam v tom hotelovém pokoji, který rozhodně nebyl ani hezký a ani útulný, tak jsem si vytáhl z tašky pyžamo. Bylo cítit tím řízkem, co jsi pro mě usmažila. No, a to byl ten klíčový okamžik, bod zvratu, jestli mi rozumíš …Vandička moje, tak se o mě stará a já bych ji byl nevěrný.“

Manželé sedí vedle sebe na posteli, drží se za ruce a mlčí. Václava nezvyklé ticho sužuje. „Tak už něco řekni a netvař se tak přísně,“ prosí svoji ženu.

Vanda vzdychne.

„Chudák holka. Tak kvůli blbému řízku nebude mít dítě.“